Třesoucíma rukama zvedám skleničku s vodou a upíjím, sedím na posteli a koukám do prázdna. Všude je ticho, slyším jen kapky bubnující do parapetů. Je konec dubna, neděle, devět večer. Z nosu se mi valí krev a já se jí kapesníkem snažím zastavit. Nepomáhá to. Bolí mě z toho celý nos, ale jakmile tekoucí krev zastavím, sypu si na noční stolek další dávku kokainu a pomalu jí sjíždím. Nemůžu přestat a tak to ještě asi dvakrát zopakuju. Znovu mi začíná téct krev, ale už mě to nezajímá. Nechávám jí pomalu stékat po své tmavomodré košili a pak si všímám, že mi z ní kape až na kalhoty. V tu chvíli je mi to vážně jedno, vnímám jen, jak se mi pomalu dělá líp. Ložnici sem tam ozáří blesk. Trochu se leknu, ale pak se zase soustředím jen na ten pocit, jak se mi dělá dobře a droga ve mně začíná působit. Zajdu si do obýváku do baru pro láhev Johnnieho Walkera, vrátím se do ložnice a vleže na posteli jí do sebe klopím. Kašlu na skleničky. Přestávám o sobě pomalu vědět, miluju ten pocit.